Zvrácenost, je to ještě láska?

24. ledna 2014 v 10:50 | Mayu-chan |  Téma týdne
Mám v hlavě věc, která mě tíží už celkem dlouho a tak snad nebude vadit, když tohle téma týdne použiji ještě jednou jako námět. Myslím totiž, že i tohle, je strana lásky. Zvrácená a děsivá...


Představte si, že svoji milovanou maminku, kterou jste měli celý svůj dětský, devítiletý život najednou máte sdílet s někým, kdo se znenadání objevil a maminku vám ukradl. Tím myslím, že si tato osamělá žena našla přítele, se kterým si od samého začátku nesednete a už jeho pohled je vám k smrti nepříjemný.
Bohužel se stane, že i přes váš čátečně skrývaný odpor, se za onoho muže jednoho času provdá a vy se s ním musíte nejenže vídat, ale dokonce s ním sdílet střechu nad hlavou.
Ze začátku se to dá snést. On si vás moc nevšímá a maminka se zdá šťastná, zvlášť když otěhotní a těší se na miminko. Jenže! Právě tím těhotenstvím teprve propukne peklo. Dosud vámi nevnímané, bezvýznamné hádky se najednou stávají častějšími a ostřejšími. Ten cizí chlap vaši maminku neustále uráží, zesměšňuje a chvílemi jí dokonce začne vyhrožovat smrtí. Snažíte se matce domluvit. Přeci není normální, aby si to nechala líbit. Jenže ona si tvrdošíjně stojí za tím, že je to v jádru milý muž a že je "jen" přepracovaný. A tak to necháte být.
Po narození sourozence hádky na chvíli ustanou, ale s prvními problémy se rozjede nové kolo ještě šílenějších hádek a situací. Předmětem rozepří se dokonce stáváte i vy. Podle jeho mínění jste jen nevychovaný spratek, kráva, prase a spousta další zvířat a částí těla... Několikrát se s toho vy i matka psychicky složíte a snažíte se Pánu tvorstva vyhýbat a nemluvit s ním. Ale ani to mu nezabrání najít si nové a nové důvody k urážkám. A pořád dokola.
A takhle žijete asi deset let...
Já se sebrala a odešla z domova. Bývala bych sebou vzala i mamku, ale nechtěla... Prý ho miluje i přesto, že ona je pro něho jen p*ča, tlustý prase, debil, kráva a kdo ví, co ještě. Měla miliony příležitostí odejít, ještě než s ním měla děti a i po tom jich bylo dost. A nic neudělala a nejspíš ani neudělá, jelikož ji neustále terorizuje...
Co dělat, když víte, že vy sami nezmůžete nic? Že musí chtít sama a to se nikdy nestane?
Je to podle vás ještě láska? Dělali byste s tím něco? Dá se to vůbec?
Já osobně mám pocit, že je to beznadějné... :(
Mayu-chan
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ann-ihilation ann-ihilation | Web | 24. ledna 2014 v 11:25 | Reagovat

Láska? - já nevím, možná opravdu zvrácená, ubohá, hloupá. Můžeš se snažit něco dělat, ale kdo ví, jestli to někam povede. Občas mají lidi zalepené oči a prostě nevidí pravdu. Můžeš zkusit s maminkou promluvit, říct jí vše, co si myslíš. Ale rozhodnutí záleží na ní. Přeju hodně štěstí...
A vlastně v celém článku lásku vidím - tu, kterou cítíš ke své mamince. :)

2 Barbora Barbora | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 11:43 | Reagovat

Až mě děsí, že vím o čem mluvíš...

3 Mayu-chan Mayu-chan | 24. ledna 2014 v 12:15 | Reagovat

[1]: Kdybych s ní nezkoušela mluvit snad už tisíckrát, zkusila bych to znovu. Problém je, že to začíná vypadat na to, že mamka ho spíš bude bránit a já nakonec budu ta špatná..

[2]: My kdo víme o čem to všechno je.. Myslím, že je nás čím dál tím víc, bohužel. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama