Cesta zpět

29. března 2014 v 12:31 | Mayu-chan |  Téma týdne
Nevěděla jsem, co k tomuhle tématu napsat za normální článek, proto jsem se rozhodla pro povídku :)

Bylo ráno, stejně jako včera i ty dny předtím. Jenže bylo něčím jiné. Zvláštní.
Večer mě navštívil Azachiel, docela mě vyděsil, jak se objevil v mém pokoji a promluvil na mne..
"Zdravím tě, Nagi," pověděl a já nadskočila na židli.
"K-Kdo jsi?"
"Jsem Azachiel, anděl temnot."
"Nedělej si srandu, co jsi za úchyla?!" zavrčela jsem a Azachiel se ušklíbl. Jeho černé oblečení zašustilo, když pozvedl ruku a na dlani se mu objevil zelený plamen, který podle jeho přání zase uhasínal a rozhoříval se.
"Už mi věříš?" otázal se a já jen se strachem přikývla. Neměla jsem tušení, co po mě může chtít tak divná bytost.
"Pak tedy.. Navštívil jsem tě, Nagi, abys mi pomohla. Tuhle věc může udělat pouze smrtelník."
"A co je to za věc?" odvážila jsem se zeptat a Azachiel mi pohlédl do očí. Jeho fialkové oči z ničeho nic zrudly a posléze zmodraly, mě se podlomila kolena a ztratila jsem vědomí.
Když jsem se probrala, zjistila jsem, že ležím na chladé kamenné podlaze a na sobě, že mám zcela jiné a patřičně zvláštní oblečení.
"Už jsi se probrala Nagi? To je dobře, vysvětlím ti tvůj úkol."
"Kde to jsme? Co jsi se mnou udělal?!" ptala jsem se naštvaně, přesto i vyděšeně.
"Jsme přesně tam, kde jsme byli. Nikam jsme nešli. Pouze se změnil čas. Již není rok 2014, nyní je rok 1838, milá Nagi a tvé šaty se změnily podle doby," vysvětlil mi a já zůstala ohomeně stát.
'To myslí vážně? Přenesl nás v čase? Jestli je to bouda, tak je vážně dobrá, věřím mu to,' napadlo mě a Azachiel se znovu ušklíbl.
"Myslím to zcela vážně, toto není, jak říkáš, bouda. Je to tvůj úkol. Dnes půjdeš na ples. Musíš se tam potkat s jistým okouzlujícím člověkem a zůstat s ním po celou noc. Pokud tak uděláš změníš budoucnost a já tě vrátím do tvé doby."
"To je vše? Co je to za člověka?" zeptala jsem se se zájmem.
"Vévoda Cornhill, David Cornhill. Když dnes nepotká lady Southmaysovou, nevezme si ji a později díky nim nevymře celá rasa. Tohle byla jejich jediná možnost, jak se potkat, jiná už nenastane a proto jsi tu dnes ty. Tady je jeho podobizna," vysvětlil Azachiel další podrobnosti a podal mi fotografii vévody. Podívala jsem se na ni a ústa se mi otevřela v úžasu. Na fotografii byl vysoký mladý muž stojící u koně. Měl tmavé vlasy, přívětivé oči a velmi milý úsměv.
"Zapamatuj si jak vypadá a také si zapamatuj ji," řekl Azachiel a podal mi druhou fotku, na níž byla velmi půvabná žena s dlouhými loknami, úzkým pasem a plnými rty.
"Ti dva se nesmějí potkat, za žádnou cenu! Teď vyjdi ven, čeká tam na tebe drožka, která tě odveze na ples. Odteď se už nejsi Nagi, ale lady Emily Laughtonová, dcera hraběte Laughtona z Chestershiru. Tento muž je pod kouzlem, stejně jako jeho žena. Budou přítomni na plese a budou tě považovat za svou dceru. A teď běž, utíká nám čas," řekl Azachiel a já se podívala na své oblečení.
"A co moje šaty? Takhle tam mám jít?" zeptala jsem se a Azachiel se kupodivu pousmál.
"Málem jsem zapomněl na to nejdůležitější. Jak bys měla uchvátit vévody bez patřičného vzezření?" podotkl Azachiel a luskl prsty. Mé šaty se přeměnily v nebesky modrou tylovou róbu zdobenou drobnými kamínky. Holá ramena mi překrýval průsvitný šál a na nohou jsem měla bílé, vysoké lodičky.
Azachiel zmizel a tak jsem se otočila a vydala se jedinými dveřmi a chodbou ven z budovy. Před vchodem vážně čekal kočár a tak jsem nasedla a zapřemýšlela, proč si vybral zrovna mě?
Ale byla jsem ráda, alespoň na chvíli budu něčí dcera, když už ve svém pravém životě rodiče nemám.

Během několika minut jsme přijeli k rozzářenému panství. Projeli jsme potemnělou branou a míjeli rozlehlé zahrady před zámkem. Ta atmosféra okolo byla úžasná, vážně jsem netušila, že tahle doba byla taková.
Kočár zastavil a tak jsem opatrně vystoupila a z vnitřku zámku se vyřítil zvláštní pár. Malý, podsaditý pán s plnovousem a vysoká, štíhlá žena v oslnivých šatech.
"Emily, drahoušku! Kde jsi byla tak dlouho? Řekla jsi, že dorazíš chvíli po nás! Uvnitř už je psousta mladých mužů, co by tě chtěli poznat!" promluvila žena a já se na ni poněkud strnule usmála.
"Omlouvám se, mamá. Gréta mi dělala vlasy a tak chvíli trvalo než jsem byla hotová," odpověděla jsem. Slova jako by mi naskakovala sama.
"Tak pojď dovnitř, drahoušku. Tvoje matka tě chce dobře provdat a pokud půjde vše tak, jak má, dnes určitě dostaneš pár nabídek k sňatku!" pověděl pro změnu mužík a já jen přikývla.
"Třeba od nějakého markýze? Nebo třeba vévody? A co kdyby třeba sám princ?!" přemýšlela nahlas žena a my zatím všichni stoupali po schodech nahoru.
"Myslím, že by byl vhodný i nějaký mladý muž, co má v plánu jít do politiky!" blekotal můj prozatimní otec, jenže já ho už moc nevnímala. Vešli jsme zrovna do obrovského sálu plného různých lidí. Pánové byli ve fracích a dámy v různých, ale přesto nádherných večerních toaletách.
Rozhlížela jsem se a najednou jsem zahlédla známou tvář. V místech, kde se podávalo občerstvení, stála lady Southmaysová v růžové róbě a vypadala nádherně.
"Vidíš lady Southmaysovou? Říkala jsem ti, Emily, aby sis vzala růžvovou toaletu. Ale tys mi musela odporovat!" spustila na mě šeptem matka.
"Ale mamá, přeci nechci být stejná jako ostatní. Vidíš kolik dam je tu dnes v růžové? A já jsem tu jediná v modrém, to mě dělá výjimečnou, ne?" obhajovala jsem se, ale matka měla jiný názor. Breptala si pro sebe, jak jsem pouze odlišná a to, že není dobré.
Někdo mi jemně poklepal na rameno. Otočila jsem se a málem jsem přestala dýchat. Přede mnou stál on.
"Madam, dovoluji si předpokládat, že jste právě dorazila. Mohu vás žádat o váš první tanec?" zeptal se a než jsem stačila cokoli říct, matka zasáhla.
"Vévoda Cornill? Samozřejmě, že si s vámi Emily zatančí. Koneckonců kvůli tanci jsme přišli na váš náherný zámek," pověděla.
"Velice mě těší, že se vám tu líbí. Avšak nyní budu tak smělý a odvedu si vaši dceru na parket, pokud dovolíte," pověděl vévoda a oba mí rodiče s úsměvem přikývli. David mi tedy nabídl rámě, já se do něho zavěsila a společně jsme došli doprostřed parketu. Připravili jsme se k tanci a když kapela začala hrát pomalý valčík, David se ujal vedení.
"Omlouvám se za mou matku," promluvila jsem po chvilce.
"Proč se omlouváte madam?"
"Bohužel ač je to rodina, musím připustit, že prahne víc po penězích a tak, kdyby se vás náhodou snažila vmanévrovat do sňatku se mnou, odpusťte jí to prosím," vysvětlila jsem mu své obavy a David se pousmál.
"Nebojte se. Takových matek se na mě pokoušelo útočit již několik. Po začátku tohoto večera už dvě. Nemyslím si tedy, že bych se k vaší matce zachoval jinak, než k ostatním. Jednoduše ji slušně odmítnu," odpověděl a mě, nevím proč, píchlo u srdce. V podstatě tím vlastně naznačil, že by si mě případně nemínil vzít, že?
"Promiňte, že se tak zeptám, ale mohl bych vědět jak se jmenujete? Vaši rodinu neznám a zaslechl jsem pouze vaše křestní jméno," pověděl po chvilce ticha mezi námi.
"Lady Emily Laughtonová z Chestershiru," odpověděla jsem klidně, jako bych ani nelhala.
"Velice mě těší, Emily. Myslím, že bych se měl také oficiálně představit. Jsem vévoda David Cornhill..."
"Nemusel jste se představovat, vévodo. Jste známý téměř po celé Anglii.."
"Vážně?"
"Ano, minimálně svou dobrotou, kterak pomáháte chudým a noviny vás často označují u článků, kde se vyskytuje princ. Jste tak dobří přátelé?"
"S Charlesem se známe od té doby, co nám bylo tak pět let. Ale.. Děje se něco, Emily? Co je vám?" ptal se mě David, jelikož se mi zamotala hlava a trochu podlomily kolena. Takže mě vlastně podpíral v náručí.
"Omlouvám se, asi bych potřebovala jít trochu na čerstvý vzduch," pověděla jsem a vymanila se z jeho sevření. Zamířila jsem k francouzským oknům nedaleko a doufala, že vedou na terasu.
Naštěstí vedly a tak jsem vyšla ven. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se do sálu. Bylo mi pořád mdlo a tak jsem jen pozorovala dění. Viděla jsem, jak Davida po mém odchodu, obklopil houf dam a on je ve vší slušnosti poslal pryč. Ovšem jedna jediná, mě známá, se k němu blížila právě teď a mě popadla panika a trochu vztek.
Jemně ho zatáhla za rukáv a on se k ní otočil. Něco mu povídala a přitom se na něho usmívala tím svým líbezným úsměvem. Otočila jsem se. Nepotřebuji sledovat, kterak jdou spolu tančit, usmívají se na sebe a postupně se do sebe zamilovávají. Moje mise selhala a nejen, že mě štve tohle, ale zároveň i fakt, že bude David s ní.
"Už je vám líp, Emily?" zeptal se někdo a já v úleku nadskočila, jelikož jsem byla pohroužená do svých myšlenek.
"Vévodo? Myslela jsem, že jste s lady Southmaysovou," podivila jsem se otevřeně a David se pousmál.
"Říkejte mi prosím Davide, nemám rád to označení vévoda. A ano, byl jsem. Lady Southmaysová chtěla tančit, ale musel jsem jí zklamat neboť jsem jí pověděl, že mám starost o vás, zda jste v pořádku," pověděl mi a já uslyšela i přes všechen ten hluk hodiny v hale, jak odbíjejí půlnoc.
"Starost o mě? Vy jste odmítl tu nádhernou ženu?" divila jsem se užasle.
"Ano, a abych řekl pravdu, musím se přiznat, že ženy jako ona mě nijak zvlášť nepřitahují. Obzvlášť pokud se po nich opičí půlka sálu. Zato vy jste svěží změna, jedna z mála mladých dam, které nepřišly v růžové róbě od Roattiera," řekl mi a já si připadala jako ve snu.

Zbytek noci jsem s Davidem střídavě protančila a propovídala nad sklenkou dobrého pití. K ránu mne vyzvedli rodiče a já se s vévodou rozloučila.
"Ty jsi strávila celý večer s vévodou? A co lady Southmaysová?" zeptala se mě matka.
"Odmítl ji."
"Odmítl? Myslím, že se mu líbíš drahoušku! Nabídl ti sňatek?"
"Ne."
"To je zlé, tak co jste spolu dělali?"
"Přístí měsíc má jet do Chestershiru za nějakým svým obchodem a slíbil, že se uvidíme," vysvětlila jsem situaci. To matku uklidnilo a já tak mohla začít v klidu dřímat.
"Zlatíčko, jsme tu," povídal otec a jemně se mnou třásl. Kočár zastavil před domem, kde mě nechal Azachiel.
"Nesnáším tenhle hostinec, je tak omšelý!" postěžovala si matka a já vystoupila z kočáru. Pomalu jsem se vydala dovnitř a podle paměti přešla tam, kde jsem Azachiela viděla naposledy. Vešla jsem do té místnosti a nikdo tam nebyl. Byla ponurá a páchlo to tam zatuchlinou.
"Nesplnila jsi sůj úkol Nagi." S úlekem jsem se otočila. Stál tam Azachiel, s přísným výrazem ve tváři a hrzivýma očima.
"Jak nesplnila? Vždyť jsem s ním byla celou noc, tak jak jsi chtěl!"
"Jenže jsem řekl, že se ti dva nesmí za žádnou cenu potkat! A oni se potkali! Nyní lady Southmaysová založí rodinu, byť s někým jiným a celou naši rasu zničí i tak! Nesplnila jsi svůj úkol, já nesplním svůj. Do své doby se už nedostaneš. Sbohem!" zavrčel na mě a s lusknutím zmizel. Tam kde stál zůstal jen chvilku šedý kouř a i ten zmizel.
Zůstala jsem pekvapeně stát. To se vážně nedostane zpět do roku 2014? Zůstanu tady v 19. století? Neuvidím své přátele?
Přepadla mě panika a vyběhla jsem z místnosti. Utíkala jsem chodbou, tedy než jsem do někoho vrazila. Když jsem zjistila, že je to ote, padla jsem mu kolem krku a rozbrečela se.
"Copak se děje holčičko? Víš, že mi to přeci můžeš říct! Bojíš se, že se ti už vévoda neozve? Nemusíš, posel právě doručil psaní, nesu ti ho," povídal otec.
"Psaní?" zeptala jsem se a popotáhla jsem. Otevřela jsem list, který mi otec podával a v něm stálo:
'Drahá Emily,
dnešní noc na mne velmi zapůsobila. Ještě si stále zřetelně pamatuji tón Vašeho hlasu a cítím Váš omamný parfém, jako kdbyste odešla teprve před pár vteřinami. Dokud jste v téhle krajině, rád bych Vás ještě viděl. Bylo mi řečeno, že odjíždíte až pozíří. Proto bych Vás zítra rád pozval na odpolední projížďku. Pokud si dobře pamatuji, říkala jste, že milujete koně. Myslím tedy, že Vás má stáj potěší.
Budu nesmírně potěšen, pokud mou nabídku přijmete. Těším se na Vaši brzkou odpověď.
Váš David Cornhill'
Byla jsem v tu chvíli tak šťastná, že místo slz, které jsem ronila doposud, se po mých tvářích rozkutálely slzy radosti a objevil se mi ve tváři potěšený úsměv.
"Emily?" divil se otec, ale já ho nevnímala. Pospíchala jsem do svého pokoje. Musím přeci Davidovi, co nejdřív odepsat!

Tohle je ale vážně zvláštní ráno. Získala jsem rodiče, které jsem nikdy neměla. A možná, že získám i lásku? Kdo ví. Ale tahle cesta zpět, byla vážně skvělá. Ale zajímalo by mě, co mě čeká v budoucnosti nebo vlasntě v minulosti?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama