Starish a my 1 1/2

17. března 2014 v 7:29 | Mayu-chan |  Starish a my ~ hotové
Takže tohle je první z celkem 4 částí. Tenhle příběh je inspirovaný anime Uta no Prince-sama a je to jedno z mých posledních děl. Dokončila jsem ho celkem rychle a tak si nejsem moc jistá, jestli za něco stojí. Ale pokud to budete číst, můžete posoudit sami. Upozorňuji, že je to docela dlouhé. Hezké počteníčko a když tak zanechte komentář :)


Slunce pomalu zapadalo a na malou vesničku se snášela tma. Už dávno utichl ruch, jen letní počasí změnilo svůj ráz. Původně slunečný večer začala kazit blížící se bouřka. Dul silný vítr, který strhával hnědnoucí listy stromů a rozfoukával je všude okolo.
"Haló! Pusťte mně někdo dovnitř prosím! Hej je tam někdo??" volala dívka a bušila na prosklené dveře. Vítr cuchal její dlouhé, červené vlasy a vháněl jí je do obličeje, kde se jí lepily k lesku na rtech. Svými malými pěstičkami bouchala do prosklených dveří velkého domu, ale nezdálo se, že by ji někdo slyšel. Až najednou si přes sklo, všimla, že někdo jde ke dveřím. Byl to vysoký mladý muž s delšími, černými vlasy a tmavýma očima.
'Co tu může chtít takový dítě?' napadlo ho.
"Potřebuješ něco?" zeptal se jí přes zavřené dveře a nedůvěřivě si ji prohlížel.
"Ano, ale můžeš mně nejdřív pustit dovnitř? Je tu docela zima," volala na něho, aby ji přes skučící vítr a sklo dveří slyšel. Mladík jen přikývl, odemkl a dívenka rychle vešla dovnitř i se svými dvěma gigantickými kufry.
"Takže…" řekl a naznačil tak, že mu má vysvětlit proč se tak dobývala do budovy.
"Je tohle rekreační budova agentury Shinig Saotomeho?" zeptala se namísto toho.
"Ano. Proč se ptáš?"
"Protože jsem taky přijela na rekreaci."
"Ty… Jsi taky od nás z agentury?"
"Ano. Zítra mi ještě dorazí skladatelka, budeme tu týden. Vadí ti to nebo můžu jít dovnitř?" zeptala se ho, když viděla, že stále stojí uprostřed východu z chodbičky a nemá se k odchodu.
"Promiň. Jen si prostě musíme vždycky ověřit, že se sem nedostane nikdo z venku," vysvětlil jí a uhnul z cesty, "Mimochodem, já jsem Ichinose Tokiya a ty?"
"Vím, kdo jsi. Znám vás všechny. Já jsem Hachiro Mayumi, těší mě," řekla dívenka a přijala nabízenou pravici. Tokiya se na ni přívětivě usmál.
Mayumi pustila jeho ruku, obešla ho a chtěla se vydat do svého pokoje. Ale jen, co udělala pár kroků s tváří skloněnou k zemi, aby Tokiya neviděl, že se lehce začervenala, přestože ji ani vidět nemohl, narazila do něčeho měkkého, zavrávorala a spadla dozadu na jeden ze svých napěchovaných kufrů.
"Nestalo se ti nic?" tázal se jí někdo.
Mayumi úlekem zavřela oči a když je teď otevřela, uviděla před sebou vysokého, mladého muže s červenýma očima a krátkými vlasy stejné barvy, jak se na ni dívá s nesmírně milým úsměvem.
"N-Ne.. Jsem v pořádku, jen nechápu, co se stalo," zamumlala Mayu a snažila se už nesetkat s jeho pohledem.
"No trošku jsme se srazili. A vlastně Ichinose, co tu tak stojíš? Neměl si dojít pro pití?" vysvětlil červenovlasý a podíval se na svého přítele.
"Taky jsem šel, ale slyšel jsem bouchání, tak jsem se sem došel podívat a našel tu tuhle divoženku, jak se sem dobývá," zasmál se Tokiya a pohodil svými vlasy, které mu spadly do očí.
"No dovol? Komu říkáš divoženka?" zavýskla Mayumi, postavila se, uraženě popadla svoje zavazadla a zamířila ke schodům.
Připadala si nesmírně trapně. Netušila, že když ji a její skladatelku ředitel pošle na soustředění, že tu narazí na své vzory. Přece jen Starish už měli před několika měsíci svůj debut a ona měla naposlouchané všechny písničky… A teď se před nimi takhle znemožnila.
Než došla ke schodům a utřídila si své zmatené myšlenky, červenovlasý mladík jí dohonil.
"Počkej… Ani jsem se ti nepředstavil… Jsem…"
"Nemusíš se představovat, znám tě Ittoki-san," pověděla Mayumi aniž by zvedla svůj pohled, kterým propalovala své kufry.
"Vážně? Jak to?"
"Copak jsi zapomněl, že jste slavní? Pochybuji, že je v Japonsku někdo, kdo by vás neznal…"
"No jo vlastně, vždycky na to zapomenu. Můžu vědět tvé jméno?"
"Mayumi. Hachiro Mayumi."
"Moc mě těší. Počkej, netahej ty kufry!" řekl Ittoki a chňapl po jejích dvou těžkých zavazadlech.
"Já ti pomůžu, Mayu-chan," pověděl a zazubil se. A právě tím Mayumi vyrazil dech. Jediné na co se zmohla, bylo, že si zakryla svou rychle rudnoucí tvář a trhaně přikývla, že souhlasí.
Ittoki vystoupal po schodech s Mayumi v závěsu. Rozhlédl se po chodbičce, kde bylo několikero dveří. Pak zamířil na konec chodby, loktem otevřel dveře a přes kufry vpadl do prostorného rohového pokoje.
"Děkuji, Ittoki-san," zamumlala Mayumi a stále se maličko červenala.
"Hmm… Nemohla bys mi raději říkat Otoya?"
"Nevím, to se moc nehodí, sotva tě znám…"
"Já myslím, že se to hodí. Příjmením mi říká každý, tak chci, aby mně aspoň někdo oslovoval tak, jak bych rád," pronesl a protáhl se.
"Dobře, Otoya-san."
"Bez toho san."
"Otoya-sama?"
"Ne."
"Otoya-senpai?"
"Hmm… Víc asi žádat nemůžu co? No nic. Jak se ti líbí pokoj?" zeptal se, aby změnil téma.
"Je krásný. Ale šla by sem přidat ještě jedna postel?"
"Nejspíš ano, proč?"
"Zítra má přijet moje skladatelka, tak abychom tu nezabíraly moc místa…"
"No je pravda, že už tu vlastně žádný volný pokoj není… Ale u mě a Ichinoseho máme ještě jednu volnou postel, takže ráno ti sem jednu přineseme, souhlasíš?"
"Budu jen ráda. Můžu se zeptat?"
"Na co?"
"Kde bych teď našla vaší skladatelku?"
"Nanami? Asi někde randí, takže dnes už nejspíš nikde. Zkus jí najít zítra," pověděl Otoya a zatvářil se ublíženě.
"Randí???" podivila se Mayumi a svůj údiv neskrývala. Už delší dobu bylo jasné, že všichni členové Starish chovají ke své skladatelce stejné city. A právě proto si Mayumi nemohla představit, že by se Nanami dokázala pro jednoho z těch sedmi úžasných mladých mužů rozhodnout.
"Jo. Masato má štěstí," zkonstatoval Otoya smutně. Mayumi se na něho dívala, dokonce k němu natáhla ruku a chtěla ho pohladit. Pak si ale uvědomila, že to nemůže a zase rychle připažila.
"Hm… No… Tak já si asi půjdu lehnout…" pověděla a na důkaz si pořádně zívla. Ittoki se probral ze svých myšlenek a mírně se na ni usmál. Přešel ke dveřím a popřál Mayumi dobrou noc. Ta ještě viděla, jak vešel do pokoje naproti, kde zahlédla, jak v posteli naproti dveřím leží Tokiya, a zavřel dveře. Zavřela i ty své a napadlo ji, že si vlastně ani nevšimla, kdy Tokiya prošel kolem. Pokud byl teď v pokoji, zákonitě musel projít okolo. Po chvilce nad tím mávla rukou.
Svlékla se a zalezla do připravené postele. Usnula během několika málo minut.
Druhý den ráno Mayumi probudilo bušení na dveře.
"Mayu-chaaan? Spíš? Vstávej, neseme ti tu postel," hulákal někdo už po třetí a tím konečně donutil rozespalou Mayumi, postavit se na nohy. Zdál se jí, krásný sen a ten vyrvál jí onen sen přerval v nejnevhodnější chvíli. Došla ke dveřím a otevřela.
"Ohayo, Otoya-senpai…" mňoukla a protřela si oči. Pořádně se na ně podívala a všimla si, že tváře Ittokiho i druhého chlapce jsou pokryty ruměncem a oba na ní udiveně zírají s otevřenou pusou. Napadlo ji, že je možná rozcuchaná víc, než by měla a tak se pokusila uhladit si své dlouhé vlasy. Ale oba chlapci zakroutili hlavou, pokoušejíc napovědět jí, že tím to není.
Malý blonďáček, stojící vedle Ittokiho, už to nevydržel a pootočil hlavu, ve snaze dívat se někam jinam, kdežto Ittoki na Mayumi neustále civěl.
"Mayumi-san… Tvoje oblečení…" promluvil bloňďáček a Mayumi se podívala dolů. Díky tomu, že byla rozespalá, nepřevlékla se a šla jim otevřít v tom, v čem spala. Takže před nimi právě stála jen v kalhotkách a v tílku, kterému chyběly první tři knoflíčky, takže mělo až příliš hluboký výstřih na běžné nošení.
Když si konečně uvědomila tu trapnou situaci, zrudla a jedním pohybem jim zabouchla dveře před nosem. Rychlostí blesku na sebe hodila modré šaty s velkými, bílými puntíky a šla ke dveřím, vědoma si toho, že otevřít prostě musí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama