Verena 1 2/2

5. dubna 2014 v 20:27 | Mayu-chan |  Verena ~ pozastavené
Druhá část :3


Z Faar Sode vyjeli časně ráno. Verena se musela přemoci a jet na Santaně společně s Atherem a tak k polednímu dojeli dál, než doufala. Alespoň si mohli odpočinout a dát si přestávku na oběd.
Zastavili se na něj v malém městečku, u kterého si Ather ani nebyl schopný zapamatovat název. V místní krčmě nevařili nijak valně a ani pití nebylo nejlepší, ovšem nic jiného se nedalo čekat. Krčmář vypadal spíš jako vrah než hospodský. Byl špinavý, otrhaný a tvářil se, jakoby ho někdo pořádně nakrknul. Ale Vereně to nevadilo, byla už zvyklá.
"Myslíš, že je dobré se tu zdržovat?" zašeptal Ather, když se ponimral v jídle, aniž by jediné sousto vložil do úst.
"Proč by ne? Měl by ses najíst Ahte, nemůžeš si dovolit ztrácet energii," pověděla mu nevzrušeně, když spolkla poslední kus jídla. Jenže mladík jen odstrčil svůj talíř a pohledem Verenu poprosil o odchod. Uvědomila si, že nemá cenu se s ním o jídle dohadovat a tak vstala, vzala si věci a s ním v závěsu se vydala ke stájím.
Santana z nich nebyla zrovna nadšená. Byla zvyklá, že Verena obvykle v krčmě stráví dostatečně dlouhou dobu na to, aby si stihla odpočinout a pořádně se nacpat sena. A teď přijde ani ne za půl hodiny a už chce jet. Díky tomu ani nevykračovala zvesela jako vždy a jen se táhla, že ji Ather i ke kroku musel co chvíli pobízet. Verena šla znovu po svých, měli jistou časovou rezervu a tak se od Athera znovu držela dál.
Procházeli prašnou stezkou, která se táhla k malému lesíku, co rozděloval malá políčka místních rolníků, když Verena uviděla, jak se od lesíku přibližují čtyři jezdci. Pozorně se na ně zadívala a ihned je poznala. Bratři Moluvérové, nájemní vrazi a jedni z nejhorších zločinců v celé Morii. Nedávno viděla pergamen s jejich podobiznami a výší odměny někde vyvěšený, proto si je pamatovala. Říkala si, že nejspíš jen projíždí a tak jim nevěnovala nijak zvlášť pozornost, ale přesto zůstávala ostražitá.
Když Verenu míjeli, jeden z nich se na ní ušklíbl a jí se zvedl žaludek. Tihle chlápci sice nebyli žádní krasavci, ale bohužel nebyli ani hezcí, pohlední nebo alespoň tací, aby se na ně dalo dívat.
"Obludy," ucedil Ather, když byli z doslechu.
"Sehni se!" křikla na něho spěšně Verena a kolem jeho hlavy prohvízdla kudla.
"Ujeď," poradila mu ještě, ale on už to nestihl. Dva z bratrů mu zablokovali cestu a zbylí dva blokovali cestu na druhé straně. Verena vytáhla meč, který měla celou dobu připnutý tak, aby jí rukojeť čněla nad levým ramenem. Moluvérové se rozesmáli.
"No no, buď hodná holčička," promluvil zjevně nejstarší z bratrů, sesedl z koně a pomalu přistupoval k dívce. Náhle na ni zaútočil tak, aby jí vyrazil meč z ruky. Jenže Verena rychle zbraní ucukla a tak se chlapík pod vahou svého meče a prudkostí výpadu zapotácel. Tím nabídl Vereně šanci, kterou ihned využila a v chvíli jeho nepozornosti mu jeho meč s úskokem vyrazila z ruky.
Jeho bratři, kteří mezitím také sesedli, se rozesmáli, když viděli, jak byl jednou ranou odzbrojen. Smáli se tak, že se dalo lehce spočítat, kolik mají zubů a nebyly by to těžké počty. U všech tří by k tomu stačily prsty jedné ruky.
"A že byste mi místo toho řehtání pomohli?" zabručel nejstarší sbíraje meč z prachu cesty.
Jeden z bratrů, nejspíš nejmladší, zůstal u Athera a drže Santanu, ho ohrožoval dlouhou, pokřivenou šavlí. Zbylí dva se přidali k nejstaršímu. Jeden měl jizvu přes celou levou tvář, na oko slepý a druhý měl šrámy všude a tolik, že zcela pozměnily původní rysy jeho obličeje.
Oba se postavili k Vereně ze strany, šavle, stejné jako nejmladšího, výhružně napřažené k dívce. Nejstarší, jediný s mečem, se postavil naproti ní a v úsměvu ukázal své čtyři shnilé zuby.
"Jak chceš, nemáš se bránit, kočičko," řekl a znovu na ni zaútočil jako předtím. Hluboký nápřah a pokus o vyražení meče, avšak tentokrát se po Verenině úniku nezapotácel. Místo toho ťal vodorovně, pár centimetrů nad zemí, zkoušeje trefit se jí do nohou. Verena ale uskočila k bratrovi s jizvou, který se po ní ihned ohnal svou šavlí. Dívka ránu odrazila a pohotově, jedním sekem, oddělila mužovu ruku od zbytku jeho paže. Začal bolestně křičet, což ostatní dva uvedlo na několik vteřin do transu. Využila příležitosti, vrhla se k zjizvenému bratru, vyrazila mu jeho šavli, a jak se pro ni ohnul, kopla do něho a on se svalil do prachu cesty. Nejstarší z nich se k ní přiblížil zezadu a chtěl jí uštědřit ránu. Napřáhl meč, ale nečekal, co se stane. Verena si podřepla, rychle se k němu otočila a svým mečem mu přejela přes jeho nechráněné břicho. Upustil meč a padl ke svému sourozenci bez ruky, kde se díval, jak mu vyhřezávají vnitřnosti na zem. Ten, který se zatím zvedal ze země, se s křikem na dívku vrhl, mávaje okolo sebe šavlí hlava nehlava. Vereně nedělalo žádný problém jeho útok odrazit a seknout ho do stehna, díky čemuž se sesunul ke svým bratrům na zem.
Dosud přihlížející nejmladší bratr přestal věnovat pozornost zírajícímu Atherovi, pustil Santanu a přiskočil k dívce, napřahujíc se k ráně mířící na hlavu. Verena se jen elegantně vyhnula a svůj meč zakousla do jeho nekrytých zad. Spadl obličejem na zem, ale to už mu bylo jedno. Ani ho to nebolelo, Verena totiž svým mečem přerazila jeho páteř.
Obhlédla situaci. Dva už byli mrtví, muž bez ruky upadal do bezvědomí, jen ten, kterého sekla do stehna, se na ni nenávistně díval. Přistoupila k němu a poklekla.
"Proč jste nás napadli?" ptala se.
"Pro prachy, proč asi," zabručel a sykl bolestí.
"Kdo si vás najal? A na koho z nás?" vyzvídala dál.
"Nevím, kdo to byl. Ten chlap platil na ruku, každopádně mu hodně záleželo, aby támhle ten skapal," pověděl a kývl hlavou k Atherovi.
"Fajn," broukla jen a zaraženě se postavila.
"Hej! Přeci mě tu nenecháš!"
"Nemám důvod ti pomáhat," řekla raněnému. Uložila meč, přešla k Santaně, na Athera se ani nepodívala, nasedla a rozjela se. Přecválali lesík během mrknutí oka, Verena náhle zastavila, seskočila a šla rychlým krokem pryč. Ather za ní pomalu jel na Santě.
"Ver…" začal.
"Kdo jsi, pane? Vím, že jsi mi lhal. Na dvořana by si nikdo nenajal vrahy, oddělal by ho sám," skočila mu do řeči Verena a zastavila se.
"Nejsem žádný pán, tak mi tak neříkej," řekl sklesle a civěl do země.
"Tak, kdo teda jsi? Komu jsem už dvakrát zachránila život? No povídej," pravila rozhořčeně a otočila se na něj tak, aby mu viděla do očí. Podíval se na ni. Měl krásné modré oči, orámované dlouhými hustými řasami. Začala se v té záplavě modři topit.
"Atheras III., král Morijský," řekl a dívka na něj nevěřícně zírala. Když jí došlo, že si nedělá srandu a že právě stojí před panovníkem největší země kontinentu, padla na jedno koleno a sklonila hlavu.
"Vaše výsosti," řekla.
Král slezl z koně. Usykával bolestí, ale vydržel to. Přistoupil k dívce, vzal ji za ruku a donutil ji tak vstát. Bránila se však pohledu do očí.
"Pořád chci, abys mi říkala Athe. Nejsem žádná jeho výsost, pouze tvůj dlužník. Klanět bych se ti měl já. Tobě, tvé odvaze, síle a… Kráse," řekl jí a Verena se začervenala. Podívala se na něj. Znovu se topila v modrých tůňkách.
Pak si ale vzpomněla, na koho se dívá a také na to, že potřebuje lékaře a tak vyprostila svou ruku z jeho.
"Athe musíme jít. Neměli bychom se tu zdržovat," řekla po chvilce.
"Dobře, s tím souhlasím."

Procházela se dlouhou chodbou a kochala se výhledem oken do královské zahrady. Neustále se tahala za saténové šaty, které si ráno musela obléci. Poslal jí je sám Ather s dopisem, ve kterém stálo, že si přeje, aby si je oblékla na jejich setkání.
Od příjezdu na Kas Tarth ho uvidí poprvé. Hned jak krále přivedla, sesypali se na něj mastičkáři, čarodějové, služebné, rádci… Dával audience svým poddaným. Chtěla odjet, jenže Ather ji poprosil, samozřejmě v písemné podobě, aby zůstala, než se uzdraví.
Tak tu trávila už týden. Brouzdala po chodbách a rozsáhlých zahradách, a z dlouhé chvíle začala číst spisy, zvláště ty objemné, z královské sbírky. Četla také dopisy, které jí chodily každý večer, kde si Jeho Veličenstvo stěžovalo, jak ho nebaví poslouchat léčitele, co nesmí a jak mu chybí její přítomnost. Verena vždy poslala jen krátkou odpověď. Formální chválu zámku, zahrad, knihovny, ale nikdy nenapsala, že i jí chybí jeho přítomnost, byť chtěla. Říkala si, že to nesmí, že je to král a ona obyčejná zaklínačka. Mutantka, monstrum, navíc s částí magické krve a tak jí nepříslušelo vyjadřovat své pocity králi. Sama jim ani nerozuměla. Nechápala, proč se třese, když na něj teď čeká, ani proč se celý týden snažila zachytit sebemenší zmínku o něm.
Přišel lokaj.
"Jeho Veličenstvo vás očekává, tudy prosím," spustil a ukazoval na vysoké dveře vedoucí do knihovny, "Jeho Veličenstvo nemá rád dlouhé řeči, proto prosím, nezdržujte."
'To určitě!' pomyslela si. Vstoupila do obrovské místnosti plné polic s knihami. Ather seděl uprostřed, u stolu s hromadou knih a pergamenů. Knihovnu ozařovalo jen světlo krbu. Díky tomu světlu, vypadal Ather starší, ale ani to mu neuškodilo.
Líbilo se jí, jak ho lazebníci oholili a ostříhali. Předtím delší, světle hnědé vlasy si teď musel odhrnovat z očí a vzadu na krku mu neposlušně stály. Díval se na ni a Verena nevěděla, co má dělat, kam si stoupnout. Promluvit nebo se snad uklonit?
"Omlouvám se," řekl jen a zadíval se někam dolů.
"Za co?"
"Že jsem ti hned neřekl, kdo jsem. Já nemohl. Mohla jsi stejně jako ti chlápci, být najatý vrah. Bylo to ale i pro tvou bezpečnost. A také se omlouvám, že tě tu už týden držím," vysvětlil jí, ale nepodíval se na ni.
"Ale pak jsi mi to říct mohl, alespoň bych čekala, že nás někdo přepadne. A kdybych nechtěla, nebyla bych tu," pověděla a nastalo ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co říct.
"Zítra odjedu. Ve vesnici nedaleko mají pro mě nějakou práci. Pak překročím hory a pojedu do Sauseru. Můžu vyslat tvého posla?" řekla polohlasně.
Král to nevydržel. Vstal ze svého křesla, přišel k Vereně a vzal ji za ruku.
"Posla si klidně pošli i do samotných pekel… Ale zůstaň tu, Ver," řekl, poslední slova šeptajíc.
"Cože?" zeptala se ho udiveně.
"Zůstaň tu se mnou, prosím. Nikdo mě tu pořádně nezná, jen ty. Zůstaň. Budeš tu mít všechno," prosil.
"Nemohu," zašeptala se slzami v očích.
"Proč ne? Ver vezmi si mě! Já se do tebe za těch pár dní zamiloval, copak to nevidíš?"
"Ate já nemůžu. Ty nemůžeš! Vždyť jsem zaklínačka!" rozplakala se.
"Já vím, a co na tom záleží? Jsi žena jako každá jiná Ver, s jednou výjimkou. Zamiloval se do tebe král," říkal a otíral jí slzy.
"Jsem monstrum, to není každá! Hodně lidí se mě štítí! Tvůj národ by mě nechtěl. Nemohla bych ti dát dědice," plakala Verena.
"Žádné monstrum, jen změněná. A lid by chtěl, abych byl šťastný. Na dědici mi nezáleží, vždycky se najde nástupce. Prosím zůstaň," nevzdával se.
"Nemůžu. Zítra odejdu," pověděla dívka rozhodně, dívaje se mu do očí. Pochopil.
"Uvidím tě ještě někdy?" zeptal se alespoň. Zamyslela se.
"Možná. Athe na to se mě neptej. Nevím, co se může stát," promluvila tiše. Zadívala se mu do očí. Bolest jí uvnitř drásala. Nemohla být s ním, to byla ta bolest. Už neplakala, nechtěla, aby viděl, jak ji to bolí.
Políbil ji. Něžně a tak jemně, aby na něj pamatovala v dobrém a ne jako na lháře. Pustil ji. Naposled se mu podívala do očí, otočila se a vyšla z knihovny. Vyběhl za ní na chodbu, doufal, že se otočí.
Neudělala to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama