Verena 2

15. dubna 2014 v 15:25 | Mayu-chan |  Verena ~ pozastavené
Druhá kapitola, poslední předepsaná... Další sice budou následovat, ale ještě nejsou hotové :)
+ Přibližná mapa, prosím berte v potaz, že nejsem s kreslením na pc nijak zručná :D


Nestvůra. To bylo vše, co se dozvěděla. Vlastně ještě to, že přichází každou noc a žere dobytek někdy i lidi. Prý takhle sežrala už šest krav a tři muže. Problém byl, že tenhle popis seděl na většinu zvířat, které Verena znala a tak si nevěděla rady.
Přicházela noc. Smrákalo se a vesničané začínali být neklidní. Nervózně pobíhali a s houstnoucí tmou zalézali do svých domků.
"Nestvůra!" zakřičela žena, která se vykláněla kvůli klebetům z okna, načež zabouchla a zabednila okenice. Způsobila tím výkřikem paniku. Lidé, co doteď zůstávali venku, začali vřískat, pištět a nebo se jen poplašeně rozutekli.
Verena si všimla mladíka, který vyběhl ze seníku. Měl tak naspěch, že si přesku kalhot ani neobtěžoval zapnout a kalhoty si jen přidržoval. Chvilku po něm ze seníku vyšla dívka.
Narozdíl od chlapce šla jen rychlým, rázným krokem. A Verena ji ihned poznala. Byla to její přítelkyně Suenád. Krásná a vysoká půlelfka pohodila svými dlouhými, tmavými vlasy a zamávala Vereně na pozdrav.
"Co ty tu děláš?" zeptala se zaklínačka s úsměvem.
"Chtěla jsem si užít, jenže nějaká baba zakřičela, že jde ta jejich nestvůra a ten zbabělec se lekl a utekl," odpověděla jí pohoršeně.
Všichni už byli schovaní. Verena se Seuenád stály na návsi samy a rozhlížely se. V jednu chvíli si Verena všimla, jak se po cestě přibližuje nějaké zvíře. Z části vypadalo jako pes. Zastavilo se to, civělo to na ně a v mžiku mu z otevřené tlamy vyrostla obrovská kusadla. Nohy změnily zvar ze psích na končetiny nějakého brouka a zdvojily se. Zvíře nyní vypadalo jako kříženec nějakého psa a pavouka.
Blížilo se to k nim. Suenád strachy couvla a Ver tasila svůj meč.
Pes zaútočil. Jeho kusadla dorážela na Verenu a ta je mečem odrážela a uskakovala. Po jednom úhybném manévru se jí podařilo jedno kusadlo useknout. Zvíře zakvílelo. Dívka se tedy rozběhla k vozu stojícímu u blízkého domku. Příšera se vrhla za ní, Verena vyskočila na vozík a když se to k ní přiblížilo na pár kroků, skočila. V letu sekla zvíře do jeho chlupatých zad a lehce dopadla do podřepu na zem. Pes zastavil a svalil se mrtvý na zem.
"Co to sakra bylo?" zeptala se Suenád, když pomalu přešla k Vereně, která kontrolovala, zda je zvíře opravdu mrtvé.
"Patrucha," odpověděla stroze Verena a zabalila tvora do pytle, co ležel opodál.
"Tos' mi toho řekla. Copak já vím, co je patruha?!"
"Pastrucha. A je to takový měnič. Mění podobu podle toho, co vidí jako první po narození. Tenhle asi viděl pravděpodobně psa a zároveň i pavouka, takže to zkombinoval. Navíc žere na co přijde a je jedovatý. Pastruch už na světě moc není a je to jedině dobře," vysvětlila Verena a přehodila si pytel přes rameno.
"Co s ním uděláš?" zeptala se Suenád a Ver zapřemýšlela. Má pastruchu sama zničit, odnést jí do lesa a nechat shnít a nebo ji nechat lidem, aby se na mrtvém těle pomstili? Nakonec se rozhodla pro prostřední možnost, došla ke své kobyle a pytel jí přehodila přes hřbet. Podívala se na Suenád.
"Máš teď něco v plánu?" zeptala se jí.
"Zábava mi utekla, tak jen pojedu dál, proč?"
"To já jen, jestli bys nechtěla jet chvíli se mnou," odpověděla Verena a v duchu doufala, že bude Sue souhlasit. Nechtěla teď být sama.
"Klidně, moje cesty jsou, jak se říká ~ nevyzpytatelné. Takže, kam máme namířeno?" otázala se nadšeně Sue a Verena pookřála.
"Překročíme hory a pak nejkratší cestou za hranice, do Sauseru."
"Nemůžeme to objet? Jsou to jen tři dny cesty navíc," navrhla Sue, ale Verena jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Chtěla bych být, co nejdřív pryč," pověděla, "Takže musíme přes hory."
Suenád se tedy jen elegantn vyhoupla do sedla vraníkovi, co stál vedle Vereniny Santany a ani za mák ji nezajímalo, že jí kůň nepatří. Oknem si toho všiml vraníkův majitel, vyběhl ven a začal Sue nevybíravě nadávat. Půlelfka se na něj jen zašklebila, kopla ho do břicha a pomalu se rozklusala. Muž spadl na hromadu sena vedle vchodu do krčmy. Zuřivě dívce nadával do elfkyých kurev a krvesmilných děvek a když si všiml, že Verena jede za ní, spustil sprostá slova i na její hlavu. Ovšem s Ver to nic neudělalo. Nadávek typu vědmák, mutantka, nepřirozená stvůra nebo ďábelská coura už slyšela přehršel.

Oheň klidně plápolal. Vzduchem se nesla vůně jehličí a jízdou unavená Verena se protahovala. Bolela jí záda a tak si před ulehnutím ke spánku potřebovala přerovnat obratle.
Sue seděla vedle ní a dívala se do ohně. Vycítila, že její přítelkyni něco trápí, avšak pokaždé, když začala zjišťovat, co se stalo, Verena ji odbyla.
Jely už týden. Překročily hřebeny Morijských hor a čím víc se vzdalovaly Kas Tarth, tím víc byla Ver zamlklejší a tím víc to začínalo Sue vadit.
"Můžeš se mnou mluvit?" zvolala elfská míšenka, když už nemohla vydržet to tří hodinové mlčení.
"O čem? Nemám náladu, Sue," řekla Ver a prokřupala si klouby v rukou.
"O tom, co ti je! Ty už nemáš náladu na nic! A navíc jsi protivná víc, než obvykle! Jako samotný Gwynbleidd!"
"Ale prosím tě, nesrovnávej mě s tou povídačkou. Ó slavný Geralt z Rivie. Kdyby doopravdy byl, na Kaer Morhen by mi to řekli. Jdu spát, dobrou!" odsekla Verena a lehla si na bok.
"To ti ublížil nějaký chlap, že jsi tak příjemná? A Geralt není výmysl, ještě před dvaceti lety kulhal po světě. Slehla se po něm zem, to ano, ale to neznamená, že nebyl. A Vesemir třeba měl důvod proč ti o něm neřekl," nechtěla se nechat Suenád.
"Vesemir možná, ale Eskel by mi nic netajil. Byl jako můj otec od té doby, co mě našel. A když tě to tak zajímá, tak já ublížila jemu, ne on mě," pověděla Ver, předstíraje nezájem.
"No konečně jsme se hnuly z místa! O co jde Ver, řekni mi to. Uleví se ti," říkala Sue, skoro starostilvým tónem, což u ní byla prazvláštní. Ver se na ní otočila, v očích slzy.
"Před pár týdny jsem ve Waioras Cargheád zachránila polomrtvého muže. Vezla jsem ho do Morie, na Kas Tarth, protože prý žije u dvora... A po cestě nás napadli čtyři vrahouni, z něj vylezlo, že je sám Morijský král. A abych to zkrátila, mám ho ráda, ale odmítla jsem ho a odjela."
"Promiň, že to tak řeknu, ale... Kde jsi nechala mozek?"
"Proč?"
"Proč?! Nestává se často, aby král, navíc ještě podle všeho mladý a hezký, projevil zájem o někoho bez titulu... A ty ho pošleš k šípku? Být na tvém místě, skočím po něm a držím se ho jako klíště!"
"Nech to být Sue... Nevím ani odkud pocházím. Ta země, co říkal Eskel, že odtamtud byli ti mrtví vojáci, kterých mě našel, už ani neexistuje. Nemohla bych být jeho ženou..." řekla Ver a Sue k tomu nemohla nic říct. Měla totiž pravdu, co kdyby její rodiče byli nějací vrazi, bandité, lupiči nebo šejdíři? To by se neslušelo na královnu. Ale Verena se již brzy měla dozvědět mnohem zajímavější pravdu, než si o sobě kdy dokázala představit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama