Verena ~ Vzpomínka druhá

11. května 2014 v 19:41 | Mayu-chan |  Verena ~ pozastavené
Tak, po delší době opět plodím a tak přišla na řadu i Verena. Není to pokračující díl, ale opět vzpomínka. Přesto myslím, že je dobré ji napsat :)


Bolesti, co sužovaly její tělo byly téměř nesnesitelné. Odcházely a vracely se v pravidelných intervalech už několik dní a malá dívka přestávala mít sílu je snášet. Průběžně upadala do mdlob a bolesti ji zase probíraly.
Dva muži stojící u dveří jejího pokoje ji jen s neklidem pozorovali. Nemohli nic udělat. Byla to sice jejich práce, ale dívenka se s tím musela poprat sama.

Když se holčička jako malá dostala na Kaer Morhen, jediné co o ní věděli bylo, že pochází ze Syre a že se jmenuje Verena. To jméno totiž měla vyšité na vestičce, kterou měla oblečenou. Muži z Kaer Morhen se sice chtěli vydat do jejího království, aby ji navrátili rodičům, ale nakonec se rozhodli, že ji nechají u sebe a vychovají ji.
Po roce od jejího příchodu začala jako ostatní obyvatelé hradu cvičit s mečem. Malým dřevěným mečíkem sekala nejdřív slaměné panáky a posléze trénovala souboje s ostatními.
Výcvik obsahoval různé trénování těla, ohebnosti, mrštnosti i reflexů. Ale Verena to zvládala s přehledem.
Úhybné manévry se naučila téměř okamžitě a jelikož byla drobňoučká, byla i velmi rychlá a zasáhnout ji, měli problém i její učitelé. Nejhorší byl ale trénink na kládách.
Za hradem bylo několik visutých klád, zavěšených nad nehlubokou propastí na nichž se trénovala rovnováha v boji. Pád z nich by sice neznamelnal smrt, ale ostré kameny na dně propasti jistě nebyly dobrý dopadový prostor.
Udržet se na kládách nebylo snadné, protože se pohybovaly a otřásaly, navíc se tu a tam nad kládami zhoupla ještě další, o něco výš zavěšená.
Verena výcvik zvládala. Ve svých deseti letech už nejenže bravurně ovládala práci mečem, ale i alchymii a základy lidské anatomie. Jediné, co jí chybělo k dokonalosti byla úplná proměna v zaklínače.
Večer jednoho větrného dne k ní do pokoje přišel Vesemir. Nejstarší a zřejmě nejmoudřejší ze zaklínačů s tím, že její čas nadešel. Podal jí lahvičku přesně odměřeného lektvaru určeného k přeměně a varoval ji, že většina těch, co to dosud zkusila vypít, zemřela. Ale ona chtěla všem těm, co se jí po čas jejího tréninku smáli, dokázat, že to zvládne a tak bez zaváhání obsah lahvičky vypila.
A od té chvíle již uplynuly tři dny plné bolestí. Vereně docházely síly a její život pomalu uhasínal. Eskel, kterého brala jako svého otce si přisedl k její posteli a chytil ji za ruku. Verena jeho dlaň pevně sevřela v návalu dalších bolestí, ale pak najednou stisk povolil a její hlava ulehčeně padla na stranu.
Vesemir přiskočil k posteli a kontroloval její stav, ale nenahmatal žádný pulz.
"Nezvládla to," zamumlal tiše.
"Vereno," zašeptal Eskel. Ta slova slyšela. Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Její hnědé oči se zabarvily do zelena a zorničky se stáhly do kočičích štěrbin.
"Jsem zpět," řekla tiše a usmála se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama