Mystic messenger FF - 1

16. července 2017 v 19:01 | Mayu-chan |  Jednorázové povídky + na přání

*Z pohledu Mei*
Tyhle dva týdny pro mĕ byly náročné. Byla jsem vyrtžena ze svého domova a vhozena přímo do problémů. Problémů s charitativní společností, ostatními členy charity, nepřáteli. A za celou tu dobu jsem se nesmĕla ozvat jediné osobĕ, která mi byla rodinou. Luciel mi to zakázal. Prý kvůli mojí prozatimní ochranĕ.
I tak jsem tajnĕ napsala sestře vzkaz. Nemohla jsem jí říct, kde přesnĕ jsem ani co dĕlám. Jen jsem jí mohla prozradit, kdy a kde se bude konat večírek, který jsem mĕla na starost. A tak se stalo...



"Mei...!" zakřičel známý hlas a sotva jsem se stačila otočit, stála přede mnou. Moje sestra Shizu. Beze slova jsem jí padla kolem krku.
"Shi-chan! Omlouvám se, tak strašnĕ se omlouvám! Nechtĕla jsem, aby ses trápila! Ale Luciel nechtĕl, abych ti řekla, kde jsem," vykoktala jsem ze sebe a Shizu mĕ objímala zpátky.
"Luciel? Co je to kruci zač?"
"Já a pořád není zrovna jásání-hodné, že jsi tady... Ale když už se stalo..." povĕdĕl Seven, který se vynořil zpoza mých zad. Posunul si své zvláštní brýle a za rameno mĕ stáhl k sobĕ. "Tak si alespoň nedrž mou Mei jen pro sebe," dodal se svým ležérním, hraným úsmĕvem.
"Tvojí Mei? Dĕláš si srandu? Je to moje sestra!"
"Počkejte, nechtĕjte se tu začít hádat před hosty. Luci, dovol mi, abych jí to všehno vysvĕlila a bude to dobrý," ozvala jsem se a Seven souhlasil. Ještĕ se ke mnĕ sklonil a pošeptal mi do ucha: "Ale neprozraď toho příliš, zlato."
Na tohle si asi nezvyknu. Ten Seven, proradný hacker a samotář, který o všem vtipkuje... Mĕ má rád a říká mi "zlato"?
Tak jsem si vzala Shizu stranou a všechno jsem jí vysvĕtlila. O organizaci, Rice, o tom jak to všechno bylo, jak jsem byla v ohrožení života, jak mĕ Seven zachránil... Prostĕ o všem.
"Kruci, tak na to budu potřebovat panáka!" řekla po chvilce Shizu a zrovna, když jsem jí chtĕla jednoho objednat...
"Mei... Potřebuju s tebou... Kdo je to? Ty jsi ji sem pozvala?" přerušil nás známý hlas, který patří vysokému bussinessmanovi se slabostí pro kočky.
"Ah, Jumin, to je mi překvapení... Myslela jsem, že máš jednání s tĕmi vinaři. Jo a tohle je moje sestra Shizu," odpovĕdĕla jsem a Jumin se na ni podíval takovým zvláštním způsobem.
"Sice jsem díky tomu muži od vinařů lehce ovínĕn, ale vážnĕ jsem si chvilku myslel, že tĕ vidím dvakrát," řekl a mírnĕ se usmál. Nevím jestli je to poklona, nebo co za tím asi je.
"Zase tak podobné si nejsme..." zamumlala jsem a Shizu se rozesmála.
"Vždyť jsme dvojčata! Jediný rozdíl mezi námi je, že ty máš teď krátký vlasy a roztomilou povahu. A já jsem... Já," smála se Shizu a já si uvĕdomila, co jsem to vypustila z pusy za blábol.
"No, tak když už jsme u toho, tak bych vás asi mĕla představit, že? Takže... Jumine, tohle je moje sestra Shizuka a tajnĕ jsem ji sem pozvala, protože ona je moje jediná rodina kromĕ vás. A Shizu, tohle je Jumin Han. Pan veledůležitý, syn majitele jedné z nejvĕtších obchodních firem tady v Koreji a monstrózní kočkofil," řekla jsem.
"Jak to myslíš 'kromĕ vás'?" - "Co myslíš tím veledůležitý kočkofil?" oba promluvili naráz s pohledy upřenými na mĕ načež se Shizu rozesmála a Jumin lehce zrnervóznĕl.
"Tak vysvĕtlila jsem ti, co se stalo a proto jsou pro mĕ jako rodina. A ty se, Jumine, moc neurážej. Víš moc dobře, že Elizabeth III. se u tebe má jako v ráji," odpovĕdĕla jsem a natáhla jsem se pro šampaňské, které zrovna nesl číšník, který šel kolem.
"Ale... Dobře, dejme tomu, že to maličko přeháním. Ale Elizabeth III. je jediná, kdo má pro mĕ pochopení a už poslednĕ jsem ti říkal, že sem nepotkal krásnĕjší ženu, než je ona."
"Nechci být hnidopich, ale mluvíte o kočce nebo o čem?" podivila se Shizu a já jsem se jen uchechtla. Jumin se zarazil a podíval se na Shizu. Vypadal zmatenĕ. Tĕkal očima mezi mnou a sestrou a mĕ přišlo, že si snad není jistý, která je vlastnĕ která. Schválnĕ sem nasadila stejný podivený výraz, jako mĕla Shizu. Tohle nám šlo už od mala. Dokázaly jsme se skvĕle napodobit. A to skoro každý pohyb, gesto, výraz.... A Jumin vážnĕ nevĕdĕl.
"O k-kočce..." vyžbleptnul a aby se vyhnul tomu, že by se mĕl podívat jedné z nás do očí, tak si v rychlosti usrkl ze skleničky vína, kterou celou dobu držel v ruce.
"Mluvíte o mojí Elly?" ozval se Luciel, který se už neudržel stranou, přistoupil k Juminovi a zavĕsil se mu pravou paží přes rameno, jako nejvĕtší kamarád. Docela ho obdivuji, vzhledem k tomu, jak vtipkuje před Juminem o jeho milované.
"Přestaň o Elisabeth III. mluvit, jako by byla tvoje!" zahrozil majitel kočky a setřásl ze sebe jeho paži. Tvářil se značnĕ naštvanĕ a Luciel se přesto bezelstnĕ usmíval.
"Né, že bych vám chtĕl kazit tu nudnou zábavu, ale tady Mei mi slíbila, že jakmile bude všechno s párty vyřízené a už jí tu nebude potřeba, tak si promluvíme o stĕhování, takže když nás omluvíte..." povĕdĕl Luciel a šťouchl do mĕ loktem.
"Co to po-" nemĕla jsem šanci doříct. Umlčel mĕ dlaní přes ústa a za mávání ostatním mĕ odtáhl z jejich doslechu. Když mĕ odvedl až do místnosti za halou, kde pro nĕj bylo dostatečné soukromí, konečnĕ mi uvolnil ústa.
"O čem jsi to žvanil? Jaký stĕhování? Na ničem jsme se přeci nedomlouvali!" začala jsem se vyptávat a Luciel se zatím posadil na jedinou použitelnou židli v místnosti.
"Nemluvili, ale není o čem mluvit. Je prostĕ jasný, že se stĕhuješ ke mnĕ."
"K tobĕ? Cože? Nejsi náhodou trochu moc hrr? Vždyť... Špehoval jsi mĕ na kamerách..."
"Jak víš, že jsem tĕ špehoval?" zazubil se na mĕ.
"Znám tĕ. To je mi jasný už od začátku. Navíc jsi sám přiznal, že je Ričin byt pod kamerovým systémem," odpovĕdĕla jsem mu.
"No, řeknĕme, že od té doby, co jsi vstoupila do toho bytu, tak jeden z mých monitorů obsadil ten kamerový systém a je pravdou, že byl zapnutý nonstop... A to je jeden z důvodů, proč se musíš přestĕhovat ke mnĕ," připustil a přestal se usmívat.
"Cože? Nechápu tĕ."
"Už v tom bytĕ po Rice nemůžeš zůstat a nepřipustím, aby ses přestĕhovala nĕkam, kde tĕ nebudu mít pod dohledem. Nedovolím, aby se ti ještĕ nĕkdy nĕco stalo, je ti to jasný?!" vypadlo z nĕj neklidným, zvýšeným hlasem a mĕ přejel mráz po zádech. Dobře, málem jsem vyletĕla do povĕtří spolu s bombou, která je v Ričinĕ bytĕ, pak mĕ málem zabili. Je mi jasné, že si to dává za vinu, když tam tu bombu nainstaloval, ale...
"Nemůžu s tebou bydlet, Luci," řekla jsem mírnĕ.
"Já se tĕ neptám, Mei. A taky jsem ti snad jasnĕ naznačil, že mi máš říkat jménem."
"A co moje sestra?! Sama nájem našeho bytu neutáhne! A já neumím arabsky! V životĕ se nedostanu přes ten tvůj zabezpečovací systém a rozhodnĕ nemíním čekat na to, abys mĕ pustil dovnitř nebo ven, jako psa!"
"Se Shizu to nĕjak vymyslíme. Arabštinu zruším. A ani tĕ u sebe nechci držet jako psa. Jen je zajímavý, že si jako důvod, proč ke mnĕ nechceš neřekla, že mĕ pořádnĕ neznáš. Nebojíš se mĕ?" zeptal se nakonec, jemnĕ mĕ chytil za ruku, přitáhl trochu k sobĕ, takže jsem stála tĕsnĕ před ním a shlížela na nĕj dolů, jak tam sedí a dívá se na mĕ. Mojí ruku nepustil.
"Tebe se nebojím," povĕdĕla jsem a volnou rukou jsem mu trochu odhrnula vlasy, které mu lezly do očí.
"I když se chovám, jako stalker...?"
"Jenom jako?" zasmála jsem se, ale když jsem si všimla, že má vážný výraz, tak mi došlo, že to asi myslí vážnĕ. "Nevĕřila bych, že to řeknu. Ale od tebe mi to nevadí, protože vím, že mĕ ochráníníš."
Pousmál se.
"Víš uvĕdomuju si, že potřebuju nĕkoho u sebe. Že jsem moc sám. A že ten nĕkdo musíš být ty... Co tĕ znám, tak jsi jediná, díky komu se dokážu tak soustředit. Vyhecovat se k výkonu. Donutit se udĕlat cokoliv. Dokonce jsem se pro tebe chtĕl i obĕtovat, jen kdybych tím docílil toho, že zůstaneš naživu a vyruším tak možnost, že se ti nĕco stane.... Sice mi tak nĕjak bylo vždycky jedno, co se mi stane, ale nechtĕl jsem umřít. Ale kvůli tobĕ bych to dokázal," při tĕch slovech mi tiskl ruku v dlani a vzhlížel ke mnĕ. Při pohledu do jeho smutných očí mi bylo jasné, že i když o všem možném vtipkuje, tak tentokrát to myslí vážnĕ.
Nemohla jsem jinak. Sehnula jsem se k nĕmu a políbila ho na rty. Náš první polibek. Mĕl suché, popraskané rty a vonĕl po konvalinkách. Aniž by rozpojil naše rty, přitáhl si mĕ k sobĕ blíž, takže jsem se mu musela posadit na klín. Líbal mĕ dál a pak mi mezi polibky pošeptal: "Miluju tĕ, Mei."
Dostal mĕ. Tohle stačilo a veškerý strach, stres a ostatní pocity, co mĕ dĕsily, opadly.
"Tak co, souhlasíš? Prosím," zaprosil, když mĕ konečnĕ přestal líbat.
"Dobře," přikývla jsem. Očividnĕ mu nedalo takovou práci přesvĕdčit mĕ.
Ještĕ chvíli jsme se líbali, jako bychom se nemohli nabažit jeden druhého a nebo, jako bychom se museli utvrdit v tom, že se nám přítomnost toho druhého nezdá. Pak jsme se ale rozhodli, že by bylo vhodné vrátit se na párty, najít Shizu a nĕjak s ní nastálou situaci řešit.
Vraceli jsme se ruku v ruce a Shizuku jsme nakonec našli u baru, jak spolu s Juminem pijí kávu.
"Shizu můžeme si promluvit?" začala jsem.
"O tom stĕhování? Myslím, že bych k tomu taky mĕla, co říct..."
"Já vím a promiň, že je to tak najednou, ale nemůžu se vrátit domů," povĕdĕla jsem jí a Shizu jen mírnĕ pozvedla obočí a povzdychla si.
"Mei... Ono se ani nemáš, kam vrátit..."
"Cože?" - "Co to?" podivili jsme se s Lucielem současnĕ.
"Řeknĕme, že když jsi zmizela... Víš, že se za dva dny mĕl platit nájem, že? No a já na to nemĕla. Hledala jsem tĕ, ale nemohla jsem tĕ nikde najít a ani jsem nemĕla přístup na tvůj účet, takže jsem nezaplatila. A náš domácí prostĕ... Jednoduše mĕ vyhodil. Vĕtšinu našich vĕcí zamknul v bytĕ s tím, že až budu mít peníze, tak si to můžu přijít vystĕhovat. A já teď spím u kolegynĕ, který už taky překážím... Zrovna jsem si tu na to Juminovi stĕžovala," vysvĕtlila Shizuka a já jsem jen zůstala zírat. Tohle všechno jsem způsobila?! Prosebnĕ jsem se otočila na Luciela.
"Na mĕ se nedívej, nemám tak velký byt, abychom se tam vešli tři," odpovĕdĕl mi na mou nevyřčenou otázku, jako by vĕdĕl, na co se chci zeptat.
"Já bych mĕl místo..." ozval se znenadání Jumin a všichni tři jsme se na nĕj udivenĕ otočili.
"Ty? Kočkofil? A nabízíš nĕkomu pomoc a bydlení?" zarazil se Luciel s úšklebkem ve tváři.

"Ano, já. Nĕco proti? Mám velký dům a jestli má Shizuka ráda kočky, tak nemám problém ji u sebe nechat tak dlouho, jak bude potřebovat. Když mi ovšem nebude zasahovat do pracovních záležitostí..." vysvĕtlil vážným hlasem Jumin a mĕ to zrovna nepřipadalo jako dobrý nápad. Když vím, jak se chová k Jaehee, svojí asistence, jak se bude chovat k mojí sestře, která mu bude muset být vdĕčná za jeho laskavost?
"Co to, že tak najednou dĕláš dobré skutky?" zeptal se Luciel podezřívavĕ, ale nepřestával se usmívat.
"Není to najednou... Když jste byli pryč a probírali kdo ví co, tak mi tady Shizu vysvĕtlila svojí situaci a od té chvíle jsem nad tím přemýšlel."
Bylo zvláštní, že nad tím vůbec začal uvažovat. Podívala jsem se na Shizu. Dívala se na nĕj a zřejmĕ horečnĕ přemýšlela. Po chvilce si povzdechla.
"Já to tedy beru, šéfe."
*Z pohledu Shizu*
"Tak... A kde teda budu spát?" zeptala jsem se Jumina, když mĕ po tom jejich slavnostním večírku odvezl svou "limuzínou" k sobĕ domů. Nebylo mi sice příjemné s ním začít bydlet, když ho ani neznám a když se chová tak trochu jako trotl, ale nemám moc možností na výbĕr.
"Můžeš si vybrat, který pokoj chceš. Jsou tu tři. Támhle je moje ložnice, tady obývací pokoj, kuchyň... Každý pokoj má vlastní koupelnu," vysvĕtloval Jumin a rukou ukazoval smĕr k zmiňovaným částem domu, "Nahoře mám ještĕ pracovnu s knihovnou a další pokoj pro hosty."
"Pane jo, to je docela palác," zhodnotila jsem jeho bydlení a položila si svůj batůžek na pohovku.
"Víc vĕcí nemáš?" zeptal se mĕ najednou.
"Jen tohle a to, co mám zamčené v tom proklatém bytĕ. Ale to nestojí za řeč. Když z tĕch vĕcí Mei nebude nic chtít zpĕt, tak ty peníze pro nĕj snad ani shánĕt nebudu a radĕji si našetřím na nové vĕci..."
"Mohl bych to zaplatit," řekl zcela klidným hlasem a postavil vodu na čaj.
"Cože? Ne, to po tobĕ nemůžu chtít. Ani Mei. Už to, že mĕ tu necháváš je dost..." nedořekla jsem. Nenapadlo mĕ vhodné slovo. Nelogický? Nepochopitelný? Proč za to nic nechce? Nechápu ho.
"Co je to dost?"
"Nevím. Určitĕ nechceš nic naoplátku? Přeci jen, nechat mĕ tu úplnĕ zdarma je trochu zvláštní."
"Nedĕlám to, protože bych za to nĕco chtĕl," řekl jen a bez nĕjakého výrazu si připravil čaj do šálku, pak ho zalil vodou, která se ještĕ ani nevařila a otočil se k odchodu, "Když budeš nĕco potřebovat, stačí říct mĕ nebo asistence Kangové."
Odešel nahoru po schodech, pravdĕpodobnĕ se šel zavřít do té svojí pracovny. Opravdu mu nerozumím. Co má z toho, že mĕ tu nechá? To chce tak strašnĕ dĕlat dobré skutky? Nebo je snad úchyl, co chce využít důvĕřivé obĕti? Třeba to časem zjistím.
Radĕji jsem nad tím přestala bloumat a odešla jsem se zabydlet. Schodou okolností se mi nejvíc zamlouval pokoj, který sousedil s tím jeho.

*Po mĕsíci, u Jumina doma*
Konečnĕ jsem pochopila, co má Jumin z toho, že mĕ tu nechává bydlet. V podstatĕ se ze mĕ stala kočičí chůva. Zase tolik mi to nevadí, zvířata mám ráda. Ale dík tomu, že tu jsem, tak se Jumin neobtĕžuje s tím, aby tolik pospíchal domů. Odpadá mu povinnost svou kočku krmit, takže se s ní akorát celé hodiny mazlí, když je doma a Shizu, ty se starej. Večery trávím sama, vĕtšinou prací na jeho počítači a nebo telefonáty s Mei.
Dnes jsem si vytáhla lahvinku bílého vína, protože na mĕ padl splín. Je mi 22 let a tak trochu závidím své sestře. Má nĕkoho, s kým je šťastná, i když je to psychopat a co mám já? Žiju s chlapem a jeho kočkou. S chlapem, kterého jsem chvíli podezřívala, že je snad zoofil. S chlapem, který se mi líbí, ale jeho zajímá jen ta jeho koule chlupů. S chlapem, který se neobtĕžuje chodit domů dřív, než odbije půlnoc. S chlapem, který... Na co si vlastnĕ stĕžuju?
S polovinou lahve vína, kterou jsem do sebe nasála jako houba jsem si připadala strašnĕ ukřivdĕná. Opuštĕná. Vláčná. A než jsem se nadála, po tvářích se mi řinuly slzy. Zvedla jsem se z pohovky a pomalým, vrávoravým pohybem jsem se přesunula do ložnice. Svlékla jsem se do kalhotek a snažila jsem se najít své tričko na spaní, ale nikde nebylo. Místo toho jsem cítila takovou zvláštní vůni. Kde se u mĕ vzala vůnĕ pánské kolínské? V tu chvíli jsem ale byla moc unavená a opilá na to, abych nad tím dumala a tak jsem polonahá zalezla pod peřinu. Polštář osušil moje slzy a bĕhem nĕkolika minut jsem usnula...
Probudil mĕ pocit šimrání na nose. Za okny svítalo a na polštáři přede mnou sedĕla Elizabeth III. Proč je u mĕ v pokoji? Má přeci pelech u Jumina... Chtĕla jsem vstát, ale jak jsem se pohnula, ucítila jsem, jako by mĕ nĕco drželo. Opatrnĕ jsem se podívala do tĕch míst a zjistila jsem, že mĕ v pase objímá čísi ruka!! Pane bože, nĕkdo se sem vloupal, kdo ví, co mi provedl a teď je tu se mnou! Začala jsem se posouvat tak, abych se mohla otočit a podívat se, kdo to vůbec je. Když se mi to podařilo s výkřikem jsem se posadila a když jsem si uvĕdomila, že jsem polonahá, s dalším výkřikem jsem si k sobĕ přitáhla vĕtšinu deky, takže jsem ho odkryla. Byl to Jumin a já ho svým vřeštĕním probudila. Ospale otevřel oči a podíval se na mĕ.
"Proč mĕ budíš tak brzy?" zeptal se, když sklouzl pohledem na hodiny.
"C-Co dĕláš u mĕ v pokoji?!"
"To ty jsi u mĕ. Našel jsem tĕ tady, jak spíš a nešla jsi probudit, tak jsem si prostĕ lehl vedle tebe. Koneckonců je to můj pokoj," vysvĕtlil mi a já se rozhlédla. Mĕl pravdu, vážnĕ to nebyl můj pokoj! Večer jsem si musela splést dveře!!
"A teď mĕ nech spát, přišel jsem pozdĕ," zamručel ještĕ a stáhl si k sobĕ svou deku. Tím mĕ odkryl a já se jen tak tak stihla chytit, aby nebylo nic vidĕt. Urychlenĕ jsem vstala, posbírala svoje svršky a přesunula jsem se k sobĕ do pokoje. Proč se nesnažil víc, aby mĕ vzbudil? Proč si vedle mĕ lehal? Proč neodešel do jiného pokoje, když jich tu je tolik? Proč spal jenom v boxerkách? A proč se sakra červenám, když si na to vzpomenu?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama