Mystic messenger FF - 2

16. července 2017 v 19:00 | Mayu-chan |  Jednorázové povídky + na přání
Mohla bych si snad připadat trapnĕji? Spát vedle nĕho polonahá... A on na mĕ nezareaguje jinak, než tím, že si v klidu spí dál?! Z přemýšlení nad touhle pohromou mĕ vytrhl zvonící telefon.
"Haló?"
"Ahoj, nechtĕla by ses stavit?" zeptal se mĕ povĕdomý hlas.


"A kdo volá?"
"Tvoje sestra? Copak nevidíš, kdo ti volá?" zasmála se Mei a já jsem se pro jistotu ještĕ jednou podívala na display mého mobilu.
"Píše mi to tu "Tajné číslo" a ještĕ mi bliká kontrolka nahrávání. Ty si to nahráváš?" podivila jsem se. Proč by si tenhle hovor nahrávala?
"Ach bože... Hele, já tĕ asi vážnĕ přetrhnu!!" křikla Mei jako by z dálky, "Promiň, Shizu. Saeyoung si zase hrál s mým telefonem... Prý nĕjaký bezpečnostní opatření..."
"Saeyoung? Co to?"
"Luciel... To je to jeho pravé jméno."
"Má tĕch jmen nĕjak moc... Saeoung, Luciel, Seven... Kdo se v tom má vyznat?!" rozčilovala jsem se. Nemůže si ten kluk ujasnit, jak se vlastnĕ jmenuje?
"To je vedlejší, Shi-chan. Ale ještĕ jsi mi neodpovĕdĕla. Luciel za chvíli nĕkam odjíždí a nevím, kdy se vrátí. Nechceš si pokecat? Dlouho jsme se nevidĕly," švitořila mi Mei do telefonu a mĕ to přišlo jako lepší nápad, než tu sedĕt a stydĕt se, zatímco si Jumin vedle v klidu spí.
"Rozhodnĕ! Pošli mi adresu," řekla jsem jí ještĕ a ukončila jsem hovor. V rychlosti jsem na sebe hodila nĕco pohodlnĕjšího a nepozorovanĕ jsem se vyplížila do kuchynĕ. Elizabeth sedĕla na lince a tak jsem jí pohladila, ze šuplíku jsem vytáhla papírek s nápadem, že tu Juminovi nechám vzkaz, kam jsem odešla. Pak mi ale proletělo hlavou, že to vlastně nemusím. Proč bych vlastně měla? Nic spolu nemáme a on se o mne nijak nezajímá.
Z věšáku v chodbě jsem vzala svou tašku, obula jsem se a jakmile jsem za sebou zaklapla dveře Juminova mezonetu, v kapse mi pípnul telefon. Mei mi poslala adresu Lucielova domu. A vzhledem k tomu, že jsem u nich ještě nebyla, tak jsem si cestu musela najít na mapě.
"Super," povzdechla jsem si ironicky, když mi moje mobilní GPS ukázala, že Mei teď bydlí na druhé straně Soulu.
Nakonec mi cesta za sestrou trvala něco málo přes čtyřicet minut. A když jsem, civíc do telefonu, konečně dorazila podle GPS na místo určení, tak jsem zůstala jen nechápavě zírat. Stála jsem před zvláštním domem, který vypadal jako udržovaný, ale opuštěný sklad. Několikrát jsem se ještě ujišťovala, jestli mě telefon nezavedl špatně, ale pokaždé mě odbyl jen hláškou 'Dorazili jste do cíle!'. Tak jsem pro jistotu zavolala Mei.
"Haló?" ozvalo se z druhé strany sluchátka a hlas podivně chrčel.
"Mei? Prosím tebe, ty jsi mi asi poslala nějakou špatnou adresu!" postěžovala jsem si.
"Kde jsi?" zachrčelo z telefonu.
"Stojím před nějakým divným skladem nebo, co to je."
"-kej... Jsi... Jdu -o tebe... -teč mi..."znovu zachrčelo ze sluchátka a hovor se ukončil. Znovu jsem zůstala jenom zírat. Co to sakra je?! Byla to vůbec Mei?
Zpoza skladu se ozvalo divné prásknutí a posléze řinčení, jako kdyby na beton spadlo několik kovových trubek. Nevěděla jsem jestli mám zůstat stát nebo se snad radši vydat na útěk.
Rozhodla jsem se ale ještě chvilku vydržet, alespoň do doby, než zjistím, co způsobilo ten hluk. A dobře jsem udělala. Zpoza sloupku onoho skladu se vynořila zamračená Mei.
"Mei!" houkla jsem na ní, aby si mě všimla, protože jsem si uvědomila, že stojím podezřele skrytá za větším vonným keříkem.
"Shizu-chan! Promiň, že jsi to tady nemohla najít." omluvila se hned ze začátku a odemkla mi bránu. Prošla jsem okolo.
"To nevadí. Co to bylo za ten randál tam vzadu?" zeptala jsem se, protože mě to celkem vylekalo.
"Saeyoung... Narafičil na dveře gumu, takže nešlo pořádně otevčít a když se mi to povedlo, tak popadaly trubky, co se nějakým zázrakem přemístily přes celou zahradu hned ke dveřím," odpověděla mi a tvářila se, že by Lucielovi na místě utrhla hlavu.
"A co máš s telefonem? Předtím jsem tě krásně slyšela, ale teď v tom telefonu strašně chrčelo a skoro jsem ti nerozuměla," optala jsem se ještě na poslední věc. To, že bydlí v divném skladu, jsem se ještě neodvážila komentovat.
"Netuším. Saeyoung asi při odchodu zapnul rušičku mobilního signálu. A jestli ano, tak jsi měla štěstí, že ses mi dovolala, protože jsem byla zrovna na chodbě a tam rušička skoro nedosáhne," odpověděla mi Mei tónem, který mi napovídal, že se snad dál ani nemám ptát. A tak jsem radši mlčela.
Sestra mě provedla nevelkou budovou, prošly jsme zadním východem skladu a Mei se zastavila u dvířek, které vedly zděného přístěnku skladu. Nechápala jsem. A nechápala jsem o to víc, když dvířka otevřela a za nimi jsem uviděla celkem prostorné schodiště kamsi dolů.
"Proč mě vedeš do sklepa?" vyletělo ze mě neuváženě.
"Prosím neptej se..." povzdechla si sestra a tak jsem znovu sklapla a šla první dolů, když mě pustila, abych kolem ní prošla. Sotva jsme vstoupily dovnitř, Mei za sebou zavřela a z naprosté tmy, která nás obklopila, nás osvítilo zelené světlo. Otočila jsem se na sestru. Ta se upřeně dívala do zdroje světélka a pak zřetelně pronesla: "Mei Kasumi Choi plus host."
Chtěla jsem něco říct, ale Mei mě chytila za pusu.
"Přístup ověřen," ozvalo se mechanicky z místa odkud vycházelo světélko a na to se červeně podsvítilo celé schodiště tak, že bylo vidět, jak hluboko vede. Vydala jsem se tedy dolů a zarazila jsem se až dole u dveří, opatrně jsem otevřela a znovu jsem vstoupila do tmy. Ale jak jsem to udělala, ihned se začalo rozsvěcovat. A tak jsem v mžiku stála v plně osvětlené, obrovské místnosti. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Takového místa a pod zemí!
"Už mi k tomu něco řekneš?" řekla jsem po chvilce, když Mei zavřela dveře na prapodivnou chodbu a postavila se vedle mne.
"Celý tohle je Saeyoungova snaha utajit polohu jeho domu a zabránit tomu, aby se sem někdo dostal," řekla mi a ukázala pravačkou volně do prostoru, čímž mi naznačila, abych se šla porozhlédnout. Obešla jsem celý 'dům' jestli se tomu tak dá říkat. S obrovským obývacím pokojem, ve kterém jsme stály hned zkraje sousedila o něco menší kuchyň, která byla luxusně vybavená a plně elektronizovaná. Vedle kuchyně se nacházel šatník, který odpovídal velikosti normálního pokoje. Hned na to jsem narazila na dveře vedoucí do dlouhé, betonově chladné chodby, která podle Mei ústí do dalšího podzemního obejktu. Tentokráte garáží. Vedle dveří do chodby byl vchod do ložnice, které vévodilo monstrózně velké letiště a k mému údivu byl celý strop pokrytý zrcadly. A nakonec na druhé straně od ostatních místností zůstaly dveře do poslední místnosti. Od podlahy po strop pokryté počítači, obrazovkami a různými dalšími elektronickými pomůckami. Několik obrazovek svítilo a ukazovalo snímky z kamer. Seven měl na stole dvě klávesnice a u obou byly úplně sedřené znaky, takže laik neměl nejmenší tušení, kde se skrývá jaké tlačítko. A jestli jsem si dobře všimla tak pod jedním monitorem se schovávala dokonce zbraň.
Ohromená vším, co jsem viděla, jsem opustila místnost. Mei zatím už seděla na pohovce a nalévala víno. Při pohledu na tu tekutinu se mnou trochu trhlo, když jsem si vzpomněla na to, co se mi přihodilo, ale hodila jsem tu myšlenku za hlavu. Posadila jsem se k sestře a rukou jsem zkusmo pohladila růžový, plyšový potah pohovky. Takový jsem ještě neviděla.
"Teda... A to je Seven paranoidní nebo se mi to jenom zdá?" zeptala jsem se a přijala jsem nabízenou sklenku červeného. Mei si usrkla, hodila si nohu přes nohu a zatvářila se, jako bych do ní rýpla klackem.
"Sae-chan je tak trochu blázen. To uznávám. Na jednu stranu, při jeho práci si prostě asi nemůžeš bydlet jen tak někde a nemít zabezpečení," odpověděla mi.
"Jumin má zabezpeční. Alarm a ochranku na chodbě. Ale tohle? Kamufláž alá opuštěný sklad a ta chodba?" oponovala jsem a prstem jsem při tom ukazovala na vstupní chodbu.
"Jo, to byla hlasová identifikace. Vyměnil to za autorizaci arabštinou, protože jsem se ten jazyk odmítla naučit."
"A mimochodem, Mei Kasumi CHOI? To je zase co?"
"Díky bohu nic. Ta hlasová identifikace funguje, jen když svoje jméno řeknu takhle, což je další z žertíků pana hackera," vysvětlila mi obratem a já si upřímně trochu oddechla. Zamrzelo by mne, kdyby mě nepozvala na svatbu a navíc se moc dlouho neznají.
"A jak to vůbec s Juminem funguje? Nerozčiluje tě?" zeptala se mě Mei. Patrně proto, aby změnila téma.
"No, do dnešního rána to celkem šlo. I když mu vlastně dělám kočičí chůvu. Dokonce mi koupil i nějaké oblečení a věci, co jsem potřebovala. Ale..." začala jsem a musela jsem se na to napít.
"Ale?"
"Ale včera jsem trochu popíjela a omylem jsem spala v jeho pokoji. A jak se ráno neprobudím? Jumin spal vedle mě, já polonahá a jemu to vůbec nepřijde divný!" svěřila jsem se a dopila jsem skleničku. Mei mi obratem začala dolévat. A já pokračovala. Vylíčila jsem jí, jak ublíženě se cítím a to včetně mých pocitů k němu. Jeho ignoraci, chladné pohledy, pozdní příchody domů a vůbec všechno, co se týká Jumina Hana. A u toho jsme pily. Nejdřív to červené víno. Které brzy došlo a tak jsme otevřely lahev bílého vína. Bylo trochu trpké, ale to jsem glosovala hláškou, že se tahle chuť perfektně hodí k mému životu. Načež si začala stěžovat i má sestra a já se musela smát.
"Děláš si srandu?! Syo... Sae... Luciel, ha to je ale jméno, tě očividně miluje. Žiješ si tu jako královna a opravdu nehrozí, že by ses tu měla čeho bát! A o mě si jedinej chlap, o kterýho bych měla zájem, neopře ani jeho luxusní kolo! Asi proto, že jsem tak jednoduchá, obyčejná a chudá. Tak bych si na něj správně ani neměla myslet..." zhodnotila jsem situaci a pokusila jsem se postavit. Jenže jsem zavrávorala a tak jsem chvilku zůstala ještě sedět.
"Jo, Sae-chan je můj zázrak. Máš pravdu. Ale ve zbytku se pleteš! A my se sakra postaráme o to, aby si pan Jumin Han sakra rozmyslel, o koho si tu svojí plečku bude opírat!" zahlásila Mei a já se rozesmála.
Pak si jen pamatuji, jak jsme se společně smály. Všemu a zároveň ničemu. Pamatuji si jen smích a pohled na telefon, který mi hlásil, že nemá signál a že jsou skoro tři hodiny ráno.

*pohled Jimina Hana, půlnoc, jeho byt*

Přišel jsem domů značně unaven. Přesto mi zbývalo ještě natolik energie, že jsem si v pracovně vytáhl svůj laptop, otevřel jsem ho a chtěl jsem se ještě na chvíli pustit do práce. Po pravé ruce jsem měl horký černý čaj a na klíně mi ležela Elisabeth III. . Všchno se zdálo být ideální, přesto jsem měl zvláštní pocit. Takové tlačení u žaludku.
Po pár momentech jsem si vzpomněl na zbrklé ranní probuzení a napadlo mne, že tenhle pocit značí, že bych se asi měl Shizu omluvit. Nezachoval jsem se nejlíp. A tak jsem něžně vzal Elisabeth do rukou a položilji vedle stolu do jejího pelíšku. Sešel jsem dolů, zamířil jsem k ložnicím a už už jsem klepal na dveře od jejího pokoje, když jsem si všiml, že je pootevřeno. Nakoukl jsem tedy dovnitř, protože jsem ji případně nechtěl budit, ale zůstal jsem opařeně stát. Pokoj byl prázdný. Postel netknutá. Urychleně jsem se podíval i k sobě a do dalšího pokoje. Rychlým krokemjsem vyběhl do patra a rozrazil jsem dveře poslední ložnice.
Nic. Ticho. Není tu. Odešla? Ale proč? Má se tady snad špatně?
V kapse mi zavrněl telefon. Sáhnul jsem po něm. Přišla mi pouze zpráva od asistentky Kangové. Ale od Shizu nic. Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor. To jsem jí ráno nějak urazil?
Vytočil jsem její číslo. Několik pípnutí a pak zpráva o nedostupnosti volaného čísla. Vyzkoušel jsem to ještě několikrát, ale dočkal jsem se stejné odpovědi. Opustila mne?
Sešel jsem dolů a zavolal jsi ochranku.
"Viděli jste dnes odcházet Shizuku?" vypálil jsem ihned.
"Ano pane. Odcházela zhruba v době oběda," odpověděl muž strojeně.
"Neříkala kam jde?" zeptal jsem se ještě netrpělivě.
"Ne, pane."
"Dobře. Připravte auto k odjezdu," řekl jsem mu ještě, muž se poklonil a odešel. Nenapadalo mě, kam bych mohl ihned jet, ale musel jsem něco dělat.
Svitla mi naděje, když jsem si vzpomněl, že mi Mei dala svoje nové číslo. Zkusil jsem jí zavolat, ale nic. Stejná situace jako u Shizu. Ale raději jsem to zkusil ještě několikrát, vždy s rozestupem pár minut, kdyby se to náhodou podařilo.
"Pane, vozidlo je připravené," řekl muž z ochranky, který akorát přišel a tak jsem si vzal jen sako a šel jsem za ním.
Po cestě k autu jsem přemýšlel, jestli mi náhodou Shizu nebo Mei neříkaly adresu jejich bývalého bytu, ale nemohl jsem si na nic vzpomenout. Vytočil jsem proto další číslo. Volaná přijala hovor prakticky okamžitě.
"Ano, pane Hane?"
"Kangová! Zjistěte mi adresu bývalého bytu, kde bydlela Mei se sestrou. Je to důležité," sdělil jsem jí suše.
"Ano, ale-"
Neměl jsem čas zabývat se jejími výmluvami a tak jsem zavěsil. Obratem jsem do displaye telefonu ťukal další číslo. To vyzvánělo dlouho. Místy signál praskal tak, až jsem myslel, že se spojování díky tomu ukončí.
"-mine?"
"Sevene! Potřebuju tvojí pomoc!" řekl jsem rázně a doufal jsem, že mě slyší bez problémů.
"Co je? Nemám teď čas, nemůžeš-"
"Nemůžu, je to urgentní! Kde je Mei?" přerušil jsem ho. Na tohle opravdu nemám čas.
"-oma. Kde by měla být? ....jsem na -isi... Nemů-..." řekl Seven. Signál přeskakoval a já pořádně neslyšel. Hovor vypadl. Nezbylo mi nic jiného, než mu napsat zprávu o tom, co se děje. Mezitím jsem nastoupil do auta a nasměroval jsem řidiče na nejbližší policejní stanici.
Do pár minut se mi rozvribroval telefon.
"Sevene?"
"Řekni mi, co víš," ozvalo se z telefonu stručně a jasně. Žádný šum ani vady signálu, jen tiché vrnění motoru. Nejspíš někam jede.
"Shizu okolo oběda odešla a ještě se nevrátila. Nikde žádný vzkaz. Telefon nedostupný a Mei se taky nemůžu dovolat."
"Počkej na mě na rohu Eulji-ro a Samil-dareo. Do hodiny tam budu," řekl mi a ukončil hovor. Řekl jsem to tedy řidiči a během pár minut jsem dorazil na místo. Ale měl jsem ještě dost času a tak jsem zapadl do nejbližšího baru a pohroužil se do svých myšlenek.
Opravdu mne opustila? Nestalo se jí nic? Mohl jsem se zachovat jinak? Neopustila by mě i tak? Na tyhle otázky jsem prostě nenacházel odpověď. Připadal jsem si jako blázen, že takhle vyvádím kvůli holce, kterou prakticky neznám a která u mne jen bydlí.
Hlavou mi vířily všechny možné i nemožné scénáře toho, co se mohlo Shizu stát. Z těch šílených verzí mě vytrhlo až spěšné zaklapnutí vchodových dveří baru a následné přisednutí cizí osoby k mému stolu.
"Sevene, kde jsi byl?" zeptal jsem se, zcela rozhozen jeho rychlostí. Mluvili jsme spolu teprve před slabou třičtvrtě hodinkou.
"Na misi. V okolí Gwangju."
"Ale... To je odtud minimálně hodinu a půl cesty..." podivil jsem se.
"A kdo řekl, že jsem jel podle předpisů?" řekl Seven a podíval se na mě s tázavým pohledem.
"To je jedno. Co budeme dělat?"
"Něco mě po cestě napadlo. Když jsem odcházel z domu, tak jsem pro jistotu zapnul rušičku mobilního signálu, takže je tu jistá šance, že by mohly být u mě doma," vysvětlil Seven, vytáhl laptop a otevřel ho. Popadl jsem sako.
"Tak na co čekáš? Jedeme!" skoro jsem zakřičel.
"Bydlím přes půl města. Jestli tam nebudou, tak zbytečně ztratíme čas. Když se mi nepovede to, o co se pokouším, tak vystopuju jejich telefony."
"A o co ti jde?"
"Nabourávám se do vlastního zabezpečení. Respektive jen do kamerového systému. Ha, v jednu odpoledne byl naposledy spuštěný autorizační program... Když tady obejdu tyhle protokoly, tak by... Hahaha..." mumlal Seven a nakonec se začal smát.
"Co se děje?" zeptal jsem se vlastně ihned a Seven ke mně otočil svůj laptop. Obě dívky tam seděly na pohovce a popíjely víno. Shizu se tvářila docela ustaraně.
"To je teď? Nebo záznam?" zeptal jsem se.
"Je to živě. Mám i zvuk..." potvrdil mi Seven, něco naťukal do klávesnice a během chvilky už jsem slyšel Shizu: "-ciel, ha to je ale jméno, tě očividně miluje. Žiješ si tu jako královna a opravdu nehrozí, že by ses tu měla čeho bát! A o mě si jedinej chlap, o kterýho bych měla zájem, neopře ani jeho luxusní kolo! Asi proto, že jsem tak jednoduchá, obyčejná a chudá. Tak bych si na něj správně ani neměla myslet..."
Seven jedním klikem zvuk zastavil. Divně se na mě díval.
"No, tak to bych se ti asi měl omluvit, že?" nadhodil jsem.
"Proč? Měl jsi strach. To je pochopitelný. I když se nám to trochu vymklo z rukou," zhodnotil Seven a pokrčil rameny, "Vyzvedneš si ji?"
"Měl bych?" opáčil jsem téměř automaticky, ačkoliv bylo prostě jasné, že dnes neusnu v klidu, pokud si nebudu jistý, že Shizu spí tam, kde má.
"Měl. Copak jsi právě neslyšel...?"
"Právě, že ano. Proto bych se o ni neměl moc starat. Ještě bych jí mohl zadělat na problémy s tím... Někým," vysvětlil jsem spíš sám sobě. Seven se na mě podezřele culil.
"Ona tím ale myslela tebe, Jumine."
"Prosím?" překvapeně jsem zamrkal. Tohle mi na mysl vážně nepřišlo.
"Určitě tím myslela tebe. Tak jedeme?" ozval se znovu Seven a sbalil si svůj laptop. Vzal jsem si sako a zaplatil jsem u baru svou útratu v podobě černé kávy. Rychlým krokem jsem vyšel za Sevenem.
Před barem měl na chodníku zaparkované své porsche a tak jsem mávnul na svého řidiče, aby nás následoval a sám jsem se posadil k Sevenovi.
Cesta k němu domů trvala chvíli. Popravdě si ani nepamatuji, kudy jsme jeli. V jednu chvíli Seven zastavil a mávnul na mého řidiče, který zastavil vedle nás. Seven mu jen řekl, kde na mne má počkat a pak jsme zajeli do jakýchsi podzemních garáží.
Seven zaparkoval své porsche mezi pár desítkami dalších luxusních aut. Upřímně si nedovedu představit, kolik peněz tenhle chlap vlastně vydělává. A přitom se stravuje, jako bezdomovec. Hmm.
Zamířil jsem za Sevenem do dlouhé, betonové chodby. Zastavil mne gestem. Rozsvítilo se zelené světlo a dopadalo přímo na Sevena a ten jen srozumitelně pronesl: "Saeyoung Choi."
"Přístup ověřen," řekl robotický hlas a zelené světlo zhaslo. Seven pak otevřel dveře do bytu. Ozývalo se odtamtud slabé hihňání. Šel jsem pořád za Sevenem. Vešli jsme do jeho obývacího pokoje, který jsme předtím viděli na kamerách. Mei seděla na zemi a hihňala se. Seven se k ní sklonil a ona ho automaticky s chichotem objala.
"Proč jsi mě nepozvala na párty?" zeptal se Seven s úsměvem.
"My jsme bumbaly jenom trošku," zasmála se Mei, která Sevena stále objímala. On jí k sobě přitiskl a pohladil ji po vlasech. Očividně si oddechl, že je v pořádku. Musel jsem ho pěkně vyděsit.
"Tak já ji vezmu a půjdeme," ozval jsem se a přistoupil jsem k Shizu, která ležela na pohovce. V ruce ještě měla skleničku a tak jsem ji opatrně položil na stůl, aby se nerozbila.
"Můžete normálně odejít. Autorizace funguje jenom při přístupu zvenčí," řekl mi ještě Seven.
"Dobře. A díky. Vážím si toho," poděkoval jsem a vzal jsem Shizu do náručí. Ta se asi musela trochu probudit, protože mi obtočila ruce kolem krku.
"Jumi... ne..."vzdychla z polospánku a já se na moment zarazil. Vyšel jsem s ní opatrně schody a prošel jsem skladiště. Na ulici už na nás čekal můj řidič. Usadil jsem se spolu s Shizu do vozu.
O tom, jak se dostala domů, bych jí asi neměl nic tajit. Minimálně jí to určitě prozradí Mei, až se to dozví od Sevena. Ale o tom videu víme jen my dva a jsem si jistý, že to Seven neprozradí a tak nemá cenu, abych jí o tom vykládal. Beztak si to určitě Seven jen špatně vyložil a já nechci, aby si o mně Shizu myslela nějaké nepatřičnosti.
Dorazili jsme domů a já Shizu donesl až do jejího pokoje. Neodvážil jsem se ji svléknout, ale aspoň jsem jí položil do postele a přikryl. Pro jistotu jsem do jejího pokoje nechal pootevřené dveře a odešel jsem k sobě, kam jsem dveře také nezavíral.
Nějak jsem si nedokázal představit, že zavřu a ona tam najednou nebude. Unaven celodenním shonem a nočním naháněním Shizu, jsem si odložil věci, opláchl jsem se a šel jsem spát. Usnul jsem, sotva se moje hlava dotkla polštáře. Ale nevšiml jsem si, že mi schází jedna důležitá věc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama